2 Corinthians 2
1 Sám v sobě jsem však usoudil toto: Až k vám zase přijdu, aby to nebylo se zármutkem.
2 Vždyť zarmucuji-li já vás, kdopak [je] ten, kdo mě může obveselit, ne-li ten, kdo se skrze mne rmoutí?
3 A napsal jsem [vám] právě toto, abych, až přijdu, neměl zármutku z těch, z nichž bych se měl radovat; v důvěře ve vás všechny, že radost má je radostí vás všech.
4 Napsal jsem vám totiž z veliké tísně a sevření srdce s mnoha slzami, ne abyste tím byli zarmouceni, nýbrž abyste poznali lásku, jíž k vám oplývám.
5 Zarmoutil-li však kdo, zarmoutil ne mne, nýbrž poněkud (abych nepřetěžoval ) vás všechny;
6 takovémuto stačí toto pokárání, jež bylo vykonáno od mnohých,
7 takže byste naopak měli raději projevit milost a povzbudit, aby takovýto snad nebyl pohlcen přílišným zármutkem.
8 Proto vás vybízím, byste ho ujistili láskou;
9 vždyť proto jsem vám také napsal, abych poznal, podrobě vás zkoušce, zda jste ve všem poslušni.
10 Komu však promíjíte vy, promíjím i já - vždyť prominul-li jsem co i já, prominul jsem to pro vás v osobě Kristově,
11 aby se nad námi Satanu nedostalo převahy, neboť nám jeho myšlenky nejsou neznámy.
12 Nuže, když jsem za účelem blahé zvěsti o KRISTU přišel do Tróady, - a měl jsem v Pánu i otevřené dveře, -
13 nenabyl jsem ve svém duchu klidu, neboť jsem Tita, svého bratra, nenašel; ale rozloučil jsem se s nimi a odešel do Makedonie.
14 Dík však Bohu, jenž nás v KRISTU vždy vodí v triumfu a skrze nás na každém místě šíří vůni poznání jeho,
15 protože jsme Bohu Kristovou libou vůní, v těch, kdo jsou předmětem záchrany, i v těch, kdo hynou -
16 jedněm vůní od smrti k smrti a druhým zase vůní od života k životu. A kdo na tyto věci stačí?
17 Nekupčíme přece, jako mnozí, s Božím slovem, nýbrž jako z upřímnosti, nýbrž jako z Boha, mluvíme v Kristu před Bohem.